V olomoucké galerii Labyrint v Palackého ulici byla k poctě léta a ke spokojenosti přátel výtvarného umění otevřena výstava Volná grafika Adolfa Borna. Několik desítek litografií velkého umělce proměnilo výstavní síň v nabídkový servis s mnoha delikatesami. Jejich tvůrce patří k těm, kteří obohacují českou národní kulturu osobitými pracemi a posouvají ji do rovnoprávného kontextu se špičkovou evropskou produkcí.

Mnoho výtvarných umělců se dnes považuje za básníky. Hlavně proto, že výtvarná tvorba dává příležitost do obrazu vložit tu nadsázku, čili hypebolu, tu alegorii, čili jinotaj, tu metaforu, čili přirovnání. U Borna je tato inklinace poetismu o to zřejmější, že počátek jeho tvorby je spjat s knižní kulturou, ilustrací, knižní obálkou, kde objemné vyjádření výtvarné nemohlo být ničím jiným než projevem poetismu.
Vstoupit proto do výstavní síně s Bornovými pracemi je pro diváka dobrodružstvím, ověřováním vlastních analytických vloh, ale též měřítkem citu pro etiku a často i etiketu, protože skoro z každé figury pramení povýšené přehlížení soudnosti, které absentuje u všech božích hovádek.

Born je klasik. Klasik jaksi velmi starého data, protože z něho cítíme nejen postřehy mudrců z doby klasicismu, ale i poznání až antické. Ale tento objev vyslovovaný bonmotem "na světě nic nového" patří k faktům, jež nikomu nevyvracíme.
Byl-li Born na počátku své dráhy grafik (samozřejmě černobílý), nemohl nebýt kreslíř. Nedokázal jen znázorňovat "lad" vyváženými proporcemi, ale dovedl dát anomáliím psychologický obsah. Nebude nadsázkou tvrdit, že povahopis je od samého počátku součástí Bornova stylu. Hlupci byli k Bornovi skoro vždycky rezervovaní, chce se dokonce říci odtažití. Snad proto, že se na sebe na jeho obrázcích nechtěli koukat.
Výstava Borna evokuje jisté odhodlání. Moudrý člověk po shlédnutí jeho litografií, jež se od šedesátých let staly jeho nejfrekventovanější technikou, přemýšlí i o svém způsobu, jak se přičinit a zasloužit o ozdravění světa. Takové počínání prospívá i Olomouci.