Roztomilá novinka v repertoáru Moravského divadla představuje nepříliš hraný kus z dílny rakouského skladatele Franze von Suppého. Točí se kolem legendárního spisovatele a jeho nejslavnějšího díla Dekameron. Sázka na odlehčenou notu divadlu vyšla, představení má spád a baví od začátku do konce.

Příběh se točí kolem skupinky pověrčivých manželů a jejich rozpustilých manželek, které se oddávají pletkám s trojicí mladých svůdníků pod vedením samotného Boccaccia (Antonín Valenta). Po jeho boku září Jan Valušek jako rozkošný a rozkošnický student Leonetto i trochu těžkopádný palermský princ Pietro (Milan Vlček). Jejich mužské protivníky představují kořenář Lambertuccino (Ondřej Doležal), bednář Lotteringhi (Petr Šíma) a lazebník Scalza (Vladimír Třebický). Role manželek se pak zhostily Zdeňka Mollíková, Lea Vítková a Rita Schimkeová.

Kořenáři krásnou Fiamettu (Elena Gazdíková), dívku neznámého původu, svěřenou jim do péče. Všichni manželé se vidí v novelách neznámého a tajemného Boccaccia, který se s partou rozjívených mládežníků baví sváděním jejich vnadami obdařených manželek. Především scéna nezralého studenta Leonetta a dříve narozené a vědoucí kořenářky Petronelly patří k nejvtipnějším. Celé představení pozvedlo úroveň herectví v mluvených pasážích, soubor rozmístěný na několika stupních scény bylo z každého sedadla vidět, kde nestačily hlasové prostředky, vypomohla nadsázka, někdy až parodie, která však vycházela z celkového pojetí a byla divácky akceptovatelná, jako na příklad při pasážích s mužným jódlováním.

Druhá část, ač se skládala ze dvou aktů, byla režijně nápaditější, prudký spád hry bylo možné chvilkami rozmělnit drobnými poznámkami stranou, v nichž vynikl zejména bednář. Všichni účinkující se drželi zvolené míry stylizace, hlavní jednající postavy ve sboru prožívaly kuplet mnohem více energicky, než druhá či třetí řada, jenž splňovali prostě úkol, ale i vedlejší role jako žebráci, mniši, jeptišky či služebnictvo, předvedli na minimální ploše poctivý výkon.
Scéna se siluetou města, třemi vchody a náměstíčkem je vyvedena ve světlých barvách a její střed vzdáleně připomíná zubatou tlamu. Střapaté jsou i objekty nad ní, které mohou být sluncem, mrakem i třeba ohňostrojem nad horkým a temperamentním městem. Škoda, že účelnou scénografii více nepodpořily ještě efektnější světla.

Hudebníci z orchestru Moravského divadla odevzdali partituře to, co pro své vyznění potřebovala. Z premiérového představení čišela snaha zapůsobit co nejlépe a jasné pochopení režijní koncepce. Lahodně-dramatická hudba řídila rytmus inscenace, kde ve víru nezávazných dobrodružství, převleků a schovávaček v Boccacciově srdci zvítězí pravá a monogamní láska. Můžeme si jen domýšlet, že se za pár let jeho postava bude třást o počestnost své ženy stejně, jako se ctihodní florentští měšťané obávali jeho milostných triků, o nichž si tajně četli v Dekameronu.