Soubor opery Moravského divadla Olomouc nastudoval pod vedením režiséra Martina Otavy slavnou operu Richarda Wagnera Bludný Holanďan a uvedl ji v premiérové podobě na scénu v pátek 22. února 2008, tedy s devatenáctiletým odstupem od úspěšného nastudování v roce 1990 s Richardem Haanem, jehož diváci také budou moci opětovně spatřit jako hosta alespoň v několika v reprízách. Pozornost olomoucké veřejnosti vůči nově nastudovanému dílu byla oprávněná, neboť titul je od seznámení s dramaturgií divadelní sezóny 2007/2008. považován za jeden z jejích vrcholů.

Bludný Holanďan je dílo hudebně svébytné, které svůj námět - i v libretu zpracované skladatelem Richardem Wagnerem – těží z legendy o Holanďanově prokletí, jež může být zlomeno jen absolutní láskou. V prvoplánové rovině má v Bludném Holanďanovi svůj význam nejen onen osvobozující, ale tragicky vyúsťující vztah Holanďana a Senty, ale i romanticky působící sugestivní prostředí děje - v našem případě moře, útesy, lodě, bouře, námořníci. To vše přispívá k věrohodnosti a tím i k intenzitě prožitku, jež jsou základem divákovy percepce jevištního díla. Režisérovi Martinu Otavovi a scénáristovi Jánu Zavarskému se podařilo oprostit Bludného Holanďana od popisnosti a obdařit inscenaci nápaditým synekdochickým či metonymickým posunem (lodní plachta – loď, mořské vlnění – choreografické využití sboru, útes – postel). Mnohé umožnila všeobecná znalost legendy. Severské drama akcentovala i všeobsažná a důsledně uplatňovaná barevná kompozice, jež v některých scénách měla sílu predikce, prognózy, vlastně jakési věštby. S jistou nedůvěrou byla vnímána jen ouverturu provázející pohybová scéna, jež divákům posouvala hrdinku Sentu z legendární polohy spíše do oblasti psychoanalýzy; neoddiskutovatelnou skutečností je fakt, že na posteli neumírají symboly idejí, ale nemocní. To je však snad jediné úskalí nové inscenace.

Nadšení vyvolaly pěvecké a herecké výkony, které svědčí o tom, že slova – olomoucká opera je tím, že dokázala kvalitně obsadit svými sólisty všechny postavy Wagnerova Holanďana , na celé operní české scéně zcela výjimečná - vyslovená před premiérou režisérem Martinem Otavou, jsou bez výhrad pravdivá. O výkonu Jakuba Kettnera v roli Holanďana, Magdy Málkové jako Senty i Davida Szendiucha, jenž nastudoval námořníka Dalanta, lze referovat jen v superlativech. Jejich zásluhou slavila olomoucká opera úspěch, který v následujících reprízách určitě potvrdí další alternace. Všechny jmenované role předpokládají, že i v budoucnu budou uchopeny zralými pěvci s optimálním výkonem. V případě Jakuba Kettnera i Davida Szendiucha, které olomoucké obecenstvo oprávněně stále vnímá jako „mladé“, bude nutno jejich charakteristiku doplňovat vhodnými poukazy na jejich současnou „uměleckou zdatnost“. Magda Málková naproti tomu musela kompenzovat „své zasloužilé postavení operní dámy s vynikajícím hlasem“ a vytvořit pohybově a mentálně přesvědčivou roli mladé Senty. Choreografické nápady režie k ní příliš milosrdné nebyly, ale paní Magda všechna úskalí ustála, což diváci se sympatiemi ocenili.

I do dalších rolí vložili jejich představitelé hodně kreativnosti. Zmínit je třeba jak Zdeňku Mollíkovou, tak i Milana Vlčka a Václava Málka, tedy Sentinu chůvu Mary, lodivoda a myslivce Erika. Pro plastičnost zpracované legendy jde postavy důležité a nezbytné, navíc i v legendě pojaté v jejich lidské přirozenosti. Místo hledáni operní podoby šlo o vytvoření přirozeného lidského typu, jenž by konkretizoval racionální protipól postavám legendou naplněným. Zdeňka Mollíková k takovému herectví má blízko svým naturelem a očekávání naplnila vrchovatě. Zvláště maskérky si na ni dali záležet, ostatní určitě zvládla bez nápovědy. Lodivoda zazpíval v povzbudivém výkonu a bez hereckých problémů Milan Vlček. Zdá se, že se odrazil od počátečních rozpaků a nechává se inspirovat. Václav Málek vytvořil i v drobnější roli myslivce přesvědčivou postavu a přispěl k úspěchu inscenace.
Všichni herci zasluhují obdiv za přednes opery v německé verzi. Zvláště patří vyzvednout ty, kteří se němčině nikdy neučili a celý text zvládali mnemotechnicky. Jazyková indispozice nebyla i nikoho patrná.

Několik myšlenek o inscenaci Bludného Holanďana nelze uzavřít bez pochvalné poznámky k úspěšné prezentaci sboru jako důležitého faktoru pro navození příhodné atmosféry, v níž děj opery probíhá. Zřejmá byla cílevědomost a ochota vypilovat pohyb sboru k potřebné preciznosti, tu evokující přírodní živel, tu zase v zástupné formě reálie, bez nichž by divákova obrazotvornost byla ochuzena. Zpěv sboru nabyl v této konstelaci na síle i významu.
Závěrem dodejme, že se s náročností díla příkladně vyrovnal i dirigent Miloslav Oswald, pro něhož je Richard Wagner metou, k níž vždy rád putuje.
Podle slov šéfky souboru opery a operety MDO Ludmily Machytkové jsou všechny alternace v obsazení rolí kvalitní, ale vždy trochu jiné, a proto stojí nová inscenace v olomoucké Thálii za několikeré zhlédnutí.