Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla. Divadelní Flora pod dohledem Velkého bratra. Svérázné Divadlo Petra Bezruče v čele s režisérem Janem Mikuláškem rovnou dvakrát představilo svou čerstvou novinku, adaptaci klasického románu George Orwella 1984. Olomoucké publikum čelilo třem vyčerpávajícím hodinám plných deziluze, marnosti, děsu i černého humoru.

Píše se rok 1984. Soudruh Winston Smith, úředník žijící v Londýně ve fiktivní Oceánii pracuje na Ministerstvu pravdy. Jeho pracovní náplň? Upravování minulosti. Winston spolu s dalšími kolegy pozměňuje stará čísla nejrůznějších novin. Řízená manipulace minulostí, upravování si pravdy k obrazu svému. To jsou hlavní cíle Ministerstva "pravdy“. A pokud jde o soukromý život, žádný neexistuje. Každého občana Oceánie bedlivě sleduje Velký bratr. Každý se musí podřídit, nikdo nesmí dávat najevo své pravé názory, každý se musí tupě řídit dle pokynů absolutní diktatury. V téhle zemi ostatně působí Angsoc (anglický socialismus), jehož tři vlajková hesla mluví za vše. Válka je mír. Svoboda je otroctví. A nevědomost je síla. Každý, kdo se vzepře, každý, kdo se pokusí jedno ze zavedených pravidel porušit, je obviněn z ideozločinu a čeká ho tzv. Vaporizace - vymazání existence, kompletní likvidace člověka se vším všudy. Hladké "vymazání“ ze života. Winstonovi záhy hrozí něco podobného. Píše si vlastní deník, pochybuje o zavedeném řádu a vůdčí Straně, začíná pociťovat nevoli a odpor. A k tomu se ještě zamiluje - zakouká se do své podobně smýšlející kolegyně Julie. Ideopolicie číhá na každém rohu, hrozba trestu smrti se zdá být nevyhnutelná…

Proslulý román anglického spisovatele a novináře George Orwella, zásadní sci-fi alegorie, jedna z nejvlivnějších knih 20. století. Úplně první české dramatizace se ujalo ostravské Divadlo Petra Bezruče v čele s režisérem Janem Mikuláškem. Ten s "Bezruči" spolupracoval mj. již na přepisu jiných literárních klasik jako Evžen Oněgin, Tři sestry či Noc bláznů. Inscenace 1984 je v jeho tradičně neotřelém podání brilantní. Ponurá, syrová, drastická, ovšem i zábavná a hravá inscenace, jež vás vtáhne, totálně vyčerpá a po necelých třech hodinách zase tvrdě vrátí zpět do reality. Ty tři hodiny uprostřed strachu a hnusu v Oceánii ale jednoduše stojí zato.

Big Brother tě sleduje

Jednotvárné stěny s malými vitrínami, stůl, pár židlí, několik svítících lamp, mini-tělocvična s žebřinami a další technikou. Scéna v podání scénografa a kostyméra Marka Cpina je jednoduchá, správným způsobem jaksi chladná, monotónní. Do očí vás bije rázná uniformita, vybavují se vám typické rodinné byty z dob komunismu. Je v tom až strašidelná jednotvárnost, kterou skvěle doplňují cvičící postavy. Mají na sobě jednobarevné úbory, jejich tváře jsou mrtvolně bledé, natřené na bílo. Chlad střídá nefalšovaná pochmurnost. Mikulášek nejprve divákům ukazuje prostředí, seznamuje je s hlavním hrdinou Smithem (herec Jan Vlas) a postupně i s veškerými detaily ohledně fungování diktatury alternativního Londýna roku 1984. Cynické řeči "vymytých“ spoluobčanů, veřejné popravy jako večerní show, všudypřítomné sledování, manipulace s lidským vědomím - to vše na denním pořádku. Režisér (dramaturgické spolupráce se ujala Zuzana Mildeová) nikam nespěchá. Příběh rozvíjí pozvolna, ale jistě. Otěže má již zpočátku pevně ve svých rukou. Jednotlivé scény střídá ve filmovém stylu - rychle, energicky, přitom ne chaoticky. Stupňuje napětí, zhušťuje drásavou atmosféru, představení nechává rafinovaně gradovat. První dějství využívá jako pomalu se rozjíždějící prolog, úvod, v druhém (kratším) zvyšuje tempo, přitvrzuje, posilňuje dramatičnost, vše žene k nekompromisnímu finále. A přitom se nebojí ani mnohdy dosti černého humoru. Již v úvodu přichází na scénu herec Tomáš Dastlík, aby diváky vtipně upozornil na vypnutí mobilů a stručně prozradil, na co vlastně do divadla přišli. Ne, nejde o civilní výstup, nejde o klasickou "roli" uvaděče. Je jako vysmátý přehrávající klaun s širokým úsměvem, groteskním hlasem a prudkou neřízenou gestikulací. Je zábavný, srší černočerným humorem a ironií, dělá si legraci z herců i diváků, z celého představení. A nejde jen o úvod, Dastlík podobně v průběhu představení vystupuje ještě několikrát. Pozastavuje rozběhnutý děj, z urputného dozorce se mění zpět ve vtipkujícího "Jokera", upozorňuje diváky na detaily v následující scéně, upozorňuje na chystanou improvizace atp. Je to do určité míry uvolnění, v žádném případě ovšem ne laciné a prvoplánové. Právě naopak. V souvislosti s tím, co se děje po každém takovém groteskním výstupu, jde spíše o mrazivé ironické dodatky, komentáře, jež sice rozesmívají, ale zároveň i spolehlivě zarážejí.

Nadčasové, aktuální

"Orwellova strhující kniha provokuje moji představivost, ať se tomu bráním sebevíc. Děsí mě a dojímá, vyvolává ve mně temné obrazy z české minulosti, nutí mě přemýšlet o tom, kdo jsem a kde jsou mé hranice,“ přečtete si v programu k inscenaci výrok režiséra Jana Mikuláška. Důležité jsou v jeho "osmdesátčtyřce" zejména ony "temné obrazy z české minulosti". Představení je hned několikrát doplněno videoprojekcí, kterou si do parády vzal Michal Pluhač. Záběry z válek, teroristických útoků, fotografie. Nejsou to pouhé efektní doplňky, ale (ostatně jako tradičně skvělá Mikuláškova hudba) pevná součást inscenace, jež maximálně souzní s vyprávěním. Chytře zvolená je pak v tomto případě veřejná anketa, kdy divadelníci chodili po Ostravě, zastavovali spíše starší spoluobčany a zpovídali je z otázek typu "Žije se vám v současné době lépe než za komunismu?“. V souvislosti s příběhem a veškerými tématy, jež se v něm rozehrávají, působí některé z výpovědí silně a výstižně. Mikulášek právě jejich prostřednictvím zapojuje "svou" antiutopii do kontextu české minulosti a přítomnosti. K tomu navíc připojuje i další odkazy týkající se současných světových diktatur. Připomíná kauzu okolo mučednických praktik americké CIA, poukazuje na nedodržování lidských práv v Číně, upomíná na brutální mučení vězňů v Barmě atp. Vrcholem těchto momentů je pak scéna, kdy dozorci zajatého Smithe nejprve zbijí, aby se poté vedle jeho bezvládného těla nechali nafotit v nejrůznějších siláckých pózách. Na paměti ihned vyvstávají "popravy v přímém přenosu“ na CNN či nedávné ponižování romských dětí policisty na Slovensku. Mikulášek přitom tyto "perly" nikomu nepodsouvá, nesnaží se o podbízivost, nehraje čistě na efekt. Jen trefně poukazuje, zdůrazňuje onen fakt, že Orwellovo dílo je dnes přinejmenším stejně aktuální jako v době svého vydání v roce 1949. Mimochodem, v tomto duchu je také proveden i již zmiňovaný program k inscenaci, o jehož textovou část se postarala zmiňovaná Zuzana Mildeová. Stručná, zajímavá a především čtivá záležitost, v níž mj. najdete i žebříček TOP 10 diktátorů sestavený magazínem Parade. Už samotný program navíc stvrzuje celkovou eleganci propagace; Bezruči oplývavjí zejména nápaditými plakáty. Řada divadel (včetně MDO) by si mohla vzít příklad.

Inscenace 1984 se na letošní Divadelní Floře odehrála nejprve v sobotu 16. května večer, druhé kolo přišlo na řadu hned druhý den ráno. Dlouhý potlesk byl naprosto zasloužený. Jan Mikulášek olomouckému publiku představil komplexní, vícevrstevnatou, patřičně hutnou, těžkou i zábavnou inscenaci, nad níž se rozhodně musí přemýšlet. Nezklamal samozřejmě ani herecký ansámbl. Energický, neuvěřitelně jistý, přesvědčivý a výjimečný ve své flexibilitě. Jednoduše výtečný, pracující jako jeden celistvý orgán.
1984 je divadelním náporem, ultrasilnou emotivní lavinou i efektní podívanou se spoustou působivých scénických obrazů. A momentů. Včetně samotného konce. Hlavní role v něm hrají násobící se portréty světových diktátorů spolu s pějícím Johnem Lennonem. Dokonalé, kouzelně zvrácené finále. Takové "
"mikuláškovské“.