Tak už to vím. Badatel ze mne nebude. Práce na jednom historickém článku mě zavedla až do útrob vědecké knihovny. Přiznám se, že jsem do těchto míst nezabloudil dobrých deset, možná i více let a od té doby se toho opravdu hodně změnilo. Bude to dobrodružství, říkal jsem si. Bylo. Ale trochu jinak, než jsem čekal.

Při vstupu do budovy knihovny, s notebookem přes rameno a sebevědomým úsměvem na tváři, jsem si připadal trochu jako Robert Langdon. Nebezpečí, které na mě číhalo uvnitř, bylo ovšem zcela jiného ražení, než zažíval hrdina Brownových thrillerů. "Pane, s tou brašnou nemůžete dál!" volala na mě žena v šatně. Opáčil jsem, že v ní mám počítač, který potřebuji ke svému bádání. (Nejsem si jist, jestli jsem řekl bádání, ale napsané to vypadá dobře.) "Tak to vám půjčím naši tašku," usmála se na mě a podala ten nejhnusnější exemplář tuhé průhledné igelitky, jaký si dovedete představit. Ikea taška je proti tomuhle módní kousek. Slušně jsem poděkoval. Robert Langdon se začal trochu ztrácet. Dal jsem svou výpočetní techniku, elegantní blok v kožených deskách i plnicí pero do té nádoby (skutečně to spíš vypadalo jako nádoba než jako taška) a vydal se do studovny. Co se dá dělat, řád je řád.

Strávil jsem potom dlouhý čas listováním v nejrůznějších zažloutlých bibliografiích, vypsal si pár poznámek a pak hodiny procházel digitalizovaným balastem olomoucké žurnalistiky let čtyřicátých a padesátých. Představa, že starý tisk je něco jako Google, vzala rychle za své. Sice se v něm dá vyhledávat, ale výsledky jsou dosti chabé a většinou nezbývá než procházet stránku po stránce. Robert Langdon by tváří v tvář tomuto systému nemohl dojít k happyendu. Než by se doklikal ke svému tajemnému symbolu, dávno by se svět obrátil v prach, vlády by se zmocnili ilumináti a Mona Lisa by neodhalila žádné ze svých tajemství. Já měl naštěstí trochu více času, i když trpělivost je vlastnost, které se mi nedostává opravdu zoufale.

Robert Langdon ze mě nebude, zjistil autor těchto řádků. Foto: Depositphotos.com

Nechutnost jménem Stráž lidu ve mně nevyvolávala příjemné šimrání tajemna, jaké člověk zažívá při listování voňavou starou knihou, ale chuť vrhnout oběd, který jsem si naštěstí v zápalu bádání nestihl dát. Ne že bych neznal historii. Zrovna o téhle době vím opravdu dost. Ten temný čas na mě však ze stránek denního tisku dolehl tak opravdově, že jsem se brzy začal rozhlížet, zda mi někdo nestojí za zády a škubl jsem sebou při každém hlasitějším zvuku. Mockrát jsem se s hrůzou začetl do něčeho, po čem jsem vůbec nepátral. Stráž lidu mi neustále nabízela další a další ukázky toho, jak se dělá absolutně pozitivní zpravodajství. Úspěchy na polích a v továrnách, tajemník se sešel s mládeží, pionýři posílají zdravici soudruhu prezidentovi, tábor míru se sešel v Severní Koreji, další vlastizrádci po zásluze popraveni, armáda připravena na nukleární úder proti imperialismu, válečný veterán od Sokolova vyznamenán dalším zaslouženým řádem... Děkoval jsem tomu, že se píše rok 2016; i když je se světem ledacos docela v nepořádku, máme se tu dobře. Vedeme si své legrační žabomyší války, rozčilujeme se nad banalitami... Ale nehrozí nám, že někdo vykřikne "zrádce" a už tě vedou ke zdi. Nežmouláme v ruce pár potravinových lístků, za které snad dostaneme dost jídla, abychom přežili těžkou dobu. Naopak. Přejídáme se, tloustneme a hromadíme úplně zbytečné věci. Možná je pravda, že k sobě lidé měli dřív blíž, ale co naděláte, když nad vámi pořád visí stín šibenice... Děkuji, nechci.

Nakonec jsem našel asi třetinu toho, co jsem hledal, což považuji za badatelský úspěch. S úlevou jsou zaklapl počítač a vrátil nádobu, která mi už byla úplně ukradená, stejně jako Robert Langdon. Usmál jsem se na paní v šatně, hodil si svou brašnu přes rameno a šel. Byl to zvláštní výlet. Když jsem pak nad jídelním lístkem váhal, zda si dát lososa nebo panenku na medu, trochu jsem se zastyděl.