Bezdomovci byli na počátku devadesátých let něčím naprosto neznámým. Nikdo nevěděl, jak se o ně postarat. První azylový dům vznikl v Olomouci právě před dvaceti lety. Dnes v něm žije skoro padesát lidí a některým se díky pobytu v tomto zařízení podařilo najít i zaměstnání. A začít nový život.

Už dvacet let funguje v Řepčíně azylový dům, který poskytuje ubytování a možnost nového začátku lidem bez domova. Dnes běžná služba byla na počátku devadesátých let v našich končinách naprostou neznámou. "Začalo to velkou amnestií, kdy se z věznic vyrojilo spoustu lidí a nikdo nevěděl, co s nimi," vypráví Libor Homola, který byl u zrodu řepčínského azylového domu. "Otevřeli jsme šestého ledna devatenáct set devadesát dva v budově nedaleko, později jsme získali dnešní prostory. Pracovali jsme v hodně spartánských podmínkách," vzpomíná Homola. Při plné kapacitě mohl azylový dům pojmout až pětašedesát lidí. Klienty tvořili hlavně bývalí vězni a prostředí proto bylo hodně drsné. "Byla tu i služebna městské policie," zmiňuje Homola. Bezdomovci byli totiž úplně novým fenoménem, předchozí režim se svou pracovní povinností totiž jejich existenci oficiálně nepřipouštěl.

Dnes je situace úplně jiná. V domě žije čtyřicet osm klientů, většinou v pokojích po dvou lidech. Pobyt v azylovém domě však není jen obyčejnou "náhražkou" vlastního bydlení. Po přijetí klienta si totiž dotyčný spolu s pracovníky domu stanoví cíl, kterého by klient měl dosáhnout. Často je to třeba nalezení zaměstnání. "Úspěšnost je ale pod deset procent," zmiňuje vedoucí zařízení Vlasta Krosesková. Klienti platí za jednu noc šedesát šest korun. "Většinou mají nějaký důchod, invalidní nebo starobní, nebo pobírají nějaké dávky. Takže tuto částku jsou schopni platit," přibližuje Krosesková.

Klienti jsou v zařízení spokojení, většinou se totiž do něj dostanou rovnou z ulice, kde strávili mnoho let. Jako například sedmapadesátiletý pan Vlastimil: "Jsem tady krátce, asi tak tři týdny. Předtím jsem žil kousek dál v opuštěné jídelně. Když se tu uvolnilo místo, domluvil jsem se s paní vedoucí, že mě sem vezme," vypráví muž, který podle svých slov na ulici žil mnoho let a nikdy předtím v žádném podobném zařízení žít nezkoušel. Než se ocitl bez střechy nad hlavou, žil nějaký čas ve své chatce v Chomoutově. Tu mu však zničil požár a sám pan Vlastimil může být rád, že vyvázl jen s popáleninami. "Chytlo mi dřevo u kamen a bylo to. Měl jsem popáleniny, ale dostal jsem se z toho. Pak jsem se různě protloukal venku a teď jsem zakotvil tady. Jsem za to rád. Je tu teplo a v kuchyňce si můžu něco uvařit. To se mi líbí," pochvaluje si pan Vlastimil.

Podobný je i příběh pana Josefa, který už v řepčínském azylovém domě bydlí skoro rok. Také on žil na ulici dlouhá léta. Rodák ze Tří Dvorů pracoval na dráze, měl byt, přítelkyni, zahradu... Pak ale objevil hrací automaty. "Co vám budu povídat. Prohrál jsem úplně všechno. Jednou jsem nezaplatil nájem, pak podruhé. A už to jelo. Přítelkyni jsem opustil a všechno, co jsem vybudoval, jsem jí nechal. Odstěhoval jsem se na zahradu a žil v chatě. Jenže mi ji někdo zapálil. A protože nebyla pojištěná a nikoho nechytili, nic jsem nedostal a tím to skončilo. Co se spáleništěm? Vykašlal jsem se na to a šel jsem na ulici," vypráví pan Josef, drobný pětapadesátník, který si užil svoje. Po pár letech na ulici se totiž začaly ozývat zdravotní problémy. "Hodně jsem kouřil, možná šedesát cigaret bez filtru denně. A ucpaly se mi cévy," vzpomíná na jeden z klíčových okamžiků svého života. Kvůli nemoci nakonec přišel o nohu. "Rok mě tahali po špitálech, dlouho jsem čekal na protézu. Trvalo to ještě dlouho, než jsem se dokázal trochu osamostatnit. Teď jsem tady. Mám podanou žádost o byt, ale to ještě bude trvat. Takže tu zatím zůstanu," končí svůj příběh pan Josef. Nad postelí má na polici vzorně vydrhnuté kuchyňské náčiní, všechny věci má srovnané a přestože se s ním život nemazlil, často a viditelně rád se směje. Podobných příběhů, jaké vyprávěli pánové Vlastimil a Josef lze v azylovém domě vyslechnout mnoho. Za dvacet let jím prošly stovky klientů. Někteří se vrátili na ulici, jiní dokázali znovu začít.