Petr Ritter a Zdeněk Štastný patří mezi svébytné spisovatele hanácké metropole. Znají je pamětníci, znají je současníci. Ti první z let osmdesátých jako autory románových titulů Advokát ex offo (1986) a Biliáry (1987), ti druzí jako autory nedávného románu Studovali práva. Ten nyní vyšel ve druhém zpracování.

Ve výčtu bychom měli ještě prozradit, že tehdy i nyní psal Petr Ritter také jako sólista, což prozrazuje jeho Chybná diagnóza (1987), Na hraně (1989) a Protipopravčí četa (1992), ale také letošní dílo Wirt versus stát.
Tiskařská čerň ještě voní z jejich společně sepsaného románu Studovali práva. Nový titul koresponduje s celým jejich dílem v tom smyslu, že zprostředkovává čtenářům literární obraz děje prožitého. Tentokrát z doby pražských studií na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1968 až 1973. Ač jde o titul "mladý", pyšní se dlouhou historií. Poprvé byl napsán v letech osmdesátých, kdy nebyl z obezřetnosti a prozíravosti nakladatele vydán. S největší pravděpodobností by šel do stoupy, protože karikoval, co se tehdy velebilo v pozlacených rámech. Vlast v letech konsolidace a letech následných nebyla chráněna jen vojsky Varšavské smlouvy, ale i cenzurou.
Druhé, právě vydané zpracování, je vlastně jakýsi návrat k autorskému dluhu. Autoři jsou ještě příliš mladí, aby je k tomu motivovaly jen nostalgické vzpomínky. Spíše mohli mít potřebu současný soudní marasmus alespoň poněkud zjemnit dokladem, že to v teritoriu Česka nikdy nebylo ideální. Pokud tomu tak bylo, bylo dosaženo cíle.
Studovali právo je obrazem přímo či nepřímo prožitého. Fabulace respektuje dané roviny života: rovinu politickou, mocenskou, právnickou, studentskou, rodinnou, erotickou… Jsou odlišně frekventované, většina má povahu dobře komponovaných literárních sond či vhledů, prožitých a vnímaných konkrétními postavami, takže jejich ego je postupně a často téměř do detailu zpodobeno. Studovali právo je literatura zalidněná… Autoři postavy v epilogu seřadili a nejen charakterizovali, ale naznačili i jejich další vývoj, proměny a osudy. Zasvěcený by mnohé jistě dokázal identifikovat, většinou by však o to nestáli. V souhrnu vytvářejí karikující pohled na dramatickou, ne-li přímo tragickou dobu, kdy i všemocní byli vlastně bezmocní a často si neporadili ani sami se sebou.
Těžiště románu je v Praze, na právnické fakultě, na kolejích. Tam byli autoři pět let doma a prokázali to především specifickým situačním humorem a sugestivním zobrazením stavu ducha i těla u nejedné postavy. Zvláště si dali záležet v okamžicích střetů a aktů, v nichž mobilizovali svou fantazii a obrazotvornost. Spádnost neuhlídali jen v kapitolách, kdy překročili práh justice a do děje a ke slovu se přinachomýtli z pozice románu "přespolní". Patří k nim kapitola o nevydařené Davidově svatbě s Danou na Vysočině.
Z hlediska fabulace je třeba ocenit schopnost autorů zamlčet, co mělo sílu vygradovat pozdější děj a vnést do něho napětí (manipulace s transparentem, postava Heleny).
Za stejně úspěšné pokládám autorské psychokomentáře zkorumpovaných postav spjatých s formující se tehdejší mocí.
Vydané dílo má šanci oslovit, pobavit a mnohé ozřejmit. Svým ohlasem nepochybně nabádá autory, aby v případě, že mají ještě něco odloženého, z toho co nejrychleji setřeli prach…