Reklama

Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána, venku je 6.6 °C

Arcibiskup Jan Graubner: Ocitl jsem se na prahu věčnosti

Rozhovory

1.1.2021

Pavel Vysloužil

Olomoucký arcibiskup Jan Graubner má za sebou nepřenositelnou životní zkušenost. Před měsícem jej naplno zasáhla nemoc covid 19 a s vážnými zdravotními problémy skončil na jednotce intenzivní péče ve Fakultní nemocnici Olomouc. Nějaký čas balancoval na hranici života a smrti, nakonec se však vrátil. „Čas, který jsem uzdravením dostal, beru jako dar navíc,“ říká kněz. V rozhovoru také přemítá o dnešním světě, popírání koronaviru, rozepsané knize, streemovaných bohoslužbách a samozřejmě lásce k Bohu.

Foto: Jan Procházka

Rok 2020 byl kvůli pandemii koronaviru jedním nejpodivnějších v novodobé historii jak České republiky, tak i podstatné části planety. Vnímáte nynější stav jako logický důsledek života globalizované společnosti jedoucí na stále vyšší výkon, nebo jako příležitost uvědomit si některé zásadní věci, na které většina lidí nemá nebo nechce mít v moderní hektické době čas? Nebo jako obojí?

Ano, spíš jako obojí. Pokrok se zastavit nedá, ale musí být spojený se zodpovědností za důsledky. Některé důsledky je vidět brzy, jiné se dají předvídat, ale některé se objevují až později. Sám jsem například taky cestoval po světě, ale domnívám se, že nedávná doba až příliš jednostranně vsadila na turismus. Jednostrannost není moudrá, protože je zranitelná. Domnívám se, že třeba v této oblasti se nepůjde jednoduše vracet na staré pozice. 

Pandemie lidstvo donutila převrátit naruby svoje postoje, pracovní návyky, zažité stereotypy. Mnohým zrušila práci, jiným sebrala koníčky, dovolené, omezila kulturu, sport, setkávání v hospodě i konání bohoslužeb. V čem nejvíce zasáhla křesťany, potažmo katolickou církev?

Církev je společenství a k její podstatě patří setkávání a společné slavení. Proto nás omezení bohoslužeb zasáhlo citelně, ale věřím, že jde jen o nedlouhé období, které se dá překonat. Navíc křesťan se snaží věci nepříjemné a bolestné přijmout jak kříž a nabídnout Bohu jako oběť, jako dar z lásky, čímž prohlubuje svůj duchovní život. Tato doba nabízí mnoho příležitostí.

Církve v Česku (ani jinde ve světě) však nejsou samozřejmě jen instituce, ale živé organismy se stovkami tisíc či miliony lidí, kteří dál žijí své příběhy. Stejně jako ti, kteří se k žádné víře nehlásí. Na mnoho z nich dopadla krize velmi nemilosrdně jak ekonomicky, tak psychicky. Nejvíce jsou ohroženy rizikové skupiny seniorů, mladých lidí, osamělých, nemocných či sociálně slabých. Je slyšet hlas církví, či přímo hlas nejmocnější z nich (katolické) v jednáních se státem, aby na tyto skupiny nezapomněl?

Pokud je to možné, snažíme se jednat bez nátlaků. V takovém případě se sice nemůžeme chlubit tím, že jsme něco vybojovali, ale v praxi to bývá úspěšnější, když to mocní mohou podat jako svůj nápad. Nám jde o věc, ne o to, abychom se prezentovali. A v tom se všelicos podařilo. Navíc jsme sami iniciovali třeba sbírku pro Česko, která pomáhá potřebným, nebo otevřeli psychologické a duchovní poradny nebo dobrovolnickou pomoc seniorům s nákupy. Naše Charita má kromě jiného rozvinutou pečovatelskou a ošetřovatelskou službu, hospice a domovy pro seniory. Tam velmi konkrétně bojujeme s pandemií, když onemocní personál a sháníme dobrovolníky. Ale několik kněží, bohoslovců a řeholnic nastoupilo i do nemocnic, aby pomáhali.

Tříkrálová sbírka

Jan Graubner stál před třemi desítkami let u vzniku největší české charitativní akce – Tříkrálové sbírky. Jen loni darovali dobří lidé koledníkům na 122 milionů korun. Letos se bohužel akce přesouvá do virtuálního prostředí. Pokud bude platit stupeň 5 PES, koledníci vám zazpívají z obrazovky telefonu či počítače a peníze nevhodíte do zapečetěných schránek u vlastních dveří, ale můžete je poslat převodem. Patronem sbírky se stal duchovní správce z fary v Neratově v Orlických horách Josef Suchár, který dokázal během několika desítek let vybudovat z rozpadlého kostela kouzelné místo s neopakovatelným geniem loci.  

„Tříkrálová sbírka je jedna z akcí, které se jistě nedají plně přenést do on-line prostoru. Bez osobních kontaktů to bude jen slabá náhražka a taky výnos bude jistě mnohem menší. Především Charitám budou chybět prostředky na činnost, ale on-line je aspoň příležitost, jak mohou přispět ti, kteří opravdu chtějí. Před celou společností je období, kdy se budeme muset učit skromnosti,“ míní arcibiskup Graubner.


Jedna z nejdéle fungujících organizací na světě, která je již ze své podstaty velmi konzervativní, musela – stejně jako jiné instituce – velmi rychle přistoupit na nové podmínky. Částečné, a pak i úplné zavření kostelů a omezení bohoslužeb přinutilo církev část života elektronizovat a digitalizovat. Vidíte tyto kroky jako trend, nebo jen nutné vybočení poplatné době?

Mám radost z vynalézavosti a ochoty mnohých lidí, kteří se zapojili do rozvinutí nových možností, které nabízí technika. Některé novinky se jistě udrží, jako například různé katecheze a nedělní promluvy pro děti nabízené na youtube, ale pokud jde o bohoslužbu, považuji streemování jen za náhražku. Je to podobné, jako kdyby vás někdo pozval na svatební hostinu, které se účastníte na dálku. Je to lepší než nic, ale osobní účast to nenahradí a sebelepší záběr kamery na prostřené pochoutky váš hlad nezažene.

Omezení kontaktů a společenského života na straně jedné, více prostoru k domácí modlitbě nebo k trávení volného času v rodinách. Vidíte to jako přínos? Nebo je společná domácnost s několika dlouhodobě uzavřenými lidmi rizikovým prostorem?

Je to mimořádná příležitost, ale není to snadné. Vyžaduje to dobrou vůli, ochotu zapřít sám sebe ve prospěch druhých, program a řád. Bez toho se mohou lidé doma i pobít. Současně je to příležitost k prohloubení vztahů a nabídka pro růst rodinného společenství jak v rovině duchovní, tak třeba při společné zábavě. Vím o rodinách, které právě v této době objevily poklad společné modlitby.

Současná epidemie koronaviru prohloubila řadu příkopů mezi obyvateli naší vlasti, ale i jiných států. Lidé se odnaučili rozumně diskutovat, argumentovat a respektovat názory druhých, když jsou odlišné. Často se nemohou dohodnout kolegové v práci, otec se synem, vnučka s babičkou. Znáte nějaký recept na to, aby se vztahy mezi lidmi zklidnily?

To bude náročnější, než překonání covidu. Pandemie relativismu, kde za absolutní se považuje jen moje já, se překoná jen tehdy, když lidé znovu objeví hodnotu člověka a najdou pevný bod mimo své já. Zmíněný problém není jen věcí koronaviru, nýbrž věcí odvahy a lásky k pravdě. Před celou společností je veliký úkol výchovy, která se pod falešnou představou svobody v poslední době zanedbávala. Je třeba pomoci lidem znovu objevit čest, která se nesnižuje ke lži a podvodu. Je třeba pomoci lidem k odvaze pracovat na sobě, budovat vztahy, které nestojí na zištnosti, a pomoci jim k tomu, aby žili ne pro sebe, nýbrž pro děti, jejichž dobrou výchovu uvidí jako jeden z hlavních životních úkolů.

Jako vrcholný manažer nejpočetnější církve v Česku (dnes již odloučené od státu) jistě pozorně sledujete počínání svých světských kolegů, kteří řídí život národa v době koronavirové krize. Vaše instituce zažila většinu světových pandemií za poslední tisíce let, mnohé z nich určitě pečlivě dokumentovala a jistě by k té současné měla co říct. Žádá vás někdo o radu či historické souvislosti? Máte ambici se o ně podělit?

Teď se trochu červenám, protože si nemyslím, že bychom mohli nabízet systematicky zpracované historické zkušenosti podané tak, že by je šlo v současnosti jednoduše aplikovat. Ale myslím, že důležitější je zkušenost s duchovním a mravním postojem k takovým situacím. I když si velmi vážím svobody a na její omezování ze strany státu jsem citlivý, mrzí mě, že mnozí nejsou ochotní přijímat osobní omezení a ekonomické škody kvůli obecnému dobru a dokonce jsou schopni popírat realitu nemoci jen proto, že oni mají nějaký soukromý názor. Zmínil jste odluku církve. K tomu jen doplním, že většina farností už má taky ekonomické problémy, když půl roku nemají sbírky, ale řadu povinných plateb musejí odvádět. Krize dopadá na všechny a křičet nepomůže.

Foto: Jan Procházka

Je to zhruba měsíc od doby, kdy jste musel být převezen do nemocnice kvůli nemoci covid 19. Určitě jste se s ní před tím setkal u svých blízkých či spolupracovníků. Vás ale zasáhla velmi těžce. Překvapila vás něčím?

Samozřejmě, že jde o novou zkušenost. Když nejen z reakcí lékařů, ale i z toho, co prožíváte, vidíte, že naděje na uzdravení je malá, díváte se na věci jinak. Setkání s věčností je nadosah. Víte, že už nedokážete nic, že jedinou šancí je pro vás Boží milosrdenství. Tehdy je důležitá zkušenost s ním.

Vím, co zažívali moji přátelé, které stejná nemoc nijak nešetřila. Jak jste toto těžké období prožíval vy? Byl to boj, nebo smíření? Cítil jste podporu lidí, kteří se za vás po celé zemi modlili?

Ta podpora modliteb byla mimořádná a moc důležitá. Jsem za ni velice vděčný. Pro pokoj v duši však byla zásadně důležitá zkušenost duchovního života. V mládí jsem objevil Ježíšovu lásku, která miluje až do posledního dechu na kříži, a to i ve chvíli, kdy se cítí ode všech opuštěný, i od Boha. Celý život jsem se učil v nepříjemnostech a bolestech poznat Opuštěného Ježíše a obejmout ho. Když jsem to udělal i nyní ve chvíli, kdy jsem myslel, že přichází smrt, naplnil mě veliký pokoj.

Vracíte se zpět do normálního života. Pomohlo vám překonání choroby podívat se na svět jinýma očima? Změníte něco ve svém vlastním životě nebo navrhnete změny v životě církve? A uvažujete o tom, že se necháte naočkovat?

Čas, který jsem uzdravením dostal, beru jako jakýsi dar navíc. Ten čas není můj, a proto ho chci věnovat tomu, který mi ho daroval. Reformu v církvi navrhovat nebudu, protože ty poklady tady prostě pro všechny jsou, jen se budu více snažit pomáhat lidem, aby je objevili. Doufám, že v rekonvalescenci zvládnu napsat knížku, do které jsem se pustil. S očkováním samozřejmě počítám.

Arcibiskup olomoucký a metropolita moravský Jan Graubner, předseda České biskupské konference. Narodil se 29. srpna 1948 v Brně. Mládí strávil ve Strážnici na Slovácku, kde také maturoval na gymnáziu. Před studiem teologické fakulty pracoval jako strojírenský dělník ve Zlíně, kam se po vysvěcení – už jako kaplan - po letech vrátil. Působil jak v tehdejším Gottwaldově, tak v okolních valašských městech a obcích – Vizovicích, Valašských Kloboukách, Provodově či Horní Lhotě u Luhačovic.

Počátkem 90. let se stal pomocným olomouckým biskupem, o dva roky později jej papež jmenoval olomouckým arcibiskupem a metropolitou moravským. Jan Graubner je 69. biskupem a 14. arcibiskupem v Olomouci. Od dubna 2020 šéfuje České biskupské konferenci.