Institut adopce se dá využít různě. Vedle tradiční funkce zajištění náhradní rodičovské péče pro opuštěné děti lze na dálku adoptovat (tedy vlastně spíše sponzorovat) dítě v některé z chudých zemí třetího světa či zvířata v zoologických zahradách, která si tak přilepší na stravě. V Olomouci teď ale frčí nový hit - na adopci čekají sedačky ve znovuobrozeném kině Metropol.

Klasická kina v hanácké metropoli uhynula na nedostatek diváků (a možná i na manažerskou zkostnatělost, těžko soudit) a na stráži zůstává už jen poslední Mohykán - kdysi vlajkový křižník olomouckých kin Metropol. I jemu ovšem v poslední době začínala zvonit hrana čím dál hlasitěji, a tak se dalo dohromady několik mladých nadšenců, kteří se rozhodli kinokulturu v našem městě oprášit a znovu povznést do patřičných výšin. A hýří nápady, až oči přecházejí.
Jedním z nich je právě myšlenka, alespoň ve středomoravských končinách původní a neotřelá, podpořit kino adopcí křesílek v sále. To jednoduše složíte požadovaný obnos a na vámi vybrané židličce, která je ještě osiřelá a tudíž k mání, se objeví cedulka s vaším jménem. Vlastně to vůbec není špatný nápad. I polstrované sedadlo má přece právo na trochu lásky a něhy. Navíc dřevěný adoptivní svěřenec je docela nenáročný, nebrečí, nemá hlad ani jiné fyziologické potřeby a je před ním celkem jistá a odhadnutelná budoucnost. Zatímco takový lev, i když na něj přispíváme jako jeho adoptivní rodiče, by nás místo vděčnosti mohl klidně sežrat. A malé africké dítě, až jednou dospěje, koneckonců vlastně také, že jo, mámo?
Ale dosti nemístných šprýmů. Žijeme ve svobodné společnosti, v níž si každý může rozhodnout, jak naloží se svými pracně vydělanými penězi. Tak proč bychom nemohli místo podpory hladovějících dětí nebo zvířátek v klecích adoptovat třeba onu sesli v kině? Jen mi ten nápad přijde ze strany nového vedení kina trošku nedotažený. Chápu, že na takové adoptované sedadlo, ač pěkně označené mým jménem, nemohu mít doživotně při každém představení výhradní právo. Akt adopce ostatně nenahrazuje povinnost zaplatit si vstupné, to musíme uhradit nadále i jako novopečení rodičové židle. Jen bych v takovém počinu - samozřejmě kromě samotné finanční podpory uvadajícího kulturního stánku - viděl smysl tehdy, když bych měl na svou adoptivní stoličku rezervační právo a mohl si do určitého termínu před představením zakoupit lístek právě na ni. Pak by se možná i zájemců o tento druh adopce sešlo víc.