Máte rádi fotbal? Tu hru plnou napínavých situací, atraktivních soubojů a dramatických zvratů? Já ano, přiznám se. Není to ale láska bezmezná a bezvýhradná. A jedním z důvodů, proč občas o své zálibě v kopané zapochybuji, je jinak nevinný český imperativ "přeruš".

Vždy jsem žil a vlastně ještě pořád žiju v domnění, že sport a míčové hry především pěstujeme hlavně pro osvěžení těla i ducha, zpříjemnění volných chvil a ono dobití pomyslných baterií. Tedy alespoň ten náš malý, amatérský sport. Záměrně stranou ponechávám poklesky sportu profesionálního, jako jsou korupce, otravování těla podpůrnými látkami, vydávání žen za muže, mladých borců za ještě mladší a co já vím ještě...
Hraju-li si pro zábavu a bez výdělečných úmyslů, dělám to proto, abych z toho měl potěchu já i mí spoluhráči. Bez ohledu na to, jestli hraju "s nimi", nebo "proti nim". Jistě, připouštím, zvítězit je příjemné a samozřejmě potěší, když někomu nasypu pár gólů, uteču mu o pořádný kus nebo mu nadělím kanára. K tomu, aby se však hra nezvrhla v bitvu vedenou s krvavýma očima a bez milosti, jsou určena její pravidla. Měla by se dodržovat, míním já. Jaký by měla smysl třeba taková hra na schovávanou, kdybych nedodržel její základní pravidlo a díval se ještě před limitem, kam se spoluhráč ukryje? Podle stejné logiky nebudu obírat o míč při fotbalu protihráče (často svého kamaráda) tím, že ho vědomě fauluji.
A jsme u zmiňovaného slůvka "přeruš". Každý, kdo hrál fotbal organizovaně byť i na té nejnižší úrovní, tento pokyn určitě zná. Přichází od trenéra ve chvíli, kdy se jeho tým dostává do nesnází při rychlém útoku soupeře, jenž hrozí přečíslením obrany a případným následným gólem. Takový příkaz pak směřuje k hráči, který je nejblíže míči a dostává jím úkol akci protivníka zastavit. Jakýmkoliv způsobem, klidně i úmyslným faulem. Následný trest v podobě žluté karty je vnímán jako menší škoda než inkasovaná branka.
Ať se na mě fotbaloví stratégové nezlobí, ale tento způsob uvažování se mi hrubě nelíbí. Nedovolený zákrok (ve sportovní terminologii tak přepěkně označovaný jako taktický faul) je zde povýšen na herní variantu, prvek, který se smí, je tolerován a mělo by se mu vlastně při jeho úspěšném provedení tleskat. Ale proč? Copak jsem při vstupu na hřiště nepřijal pravidla hry a neakceptoval, že faul je něco, co se prostě nesmí? Když se jej dopustím nechtěně, budiž, od toho je na ploše i rozhodčí, ale úmyslné faulování po mně, páni trenéři, chtít nemůžete. O to smutnější je, když se podobným "taktickým finesám" učí už malé děti v rámci přípravy na svou velkou fotbalovou budoucnost.
Syna sice nemám, ale pokud jednou budu mít, klidně jej fotbal hrát nechám. Přijde-li za mnou s tím, že by rád nastupoval za nějaký klub, celkem bez potíží mu to dovolím, poplatky zaplatím a třeba jej i na tréninky budu doprovázet. Ovšem pouze do chvíle, kdy se od trenéra, jedno jestli vlastního, či soupeřova, ozve nekompromisní pokyn: "Přeruuuuš!!!"