Měl jsem to štěstí hovořit s lidmi, kteří prožili onu dobu víceméně už v dospělém věku. Ty rozhovory byly mnohem autentičtější než cokoliv, co si můžete přečíst, nesrovnatelně autentičtější než romantizované představy dnešních filmařů. Dvacátá léta skutečně byla dobou, kdy se otevíraly jedny dveře za druhými, kdy nic nebylo nemožné a budování ještě nebylo sprostým slovem. Dobou, kdy se rodily krásné a nesmrtelné věci, inspirace se vznášela všude, jen po ní sáhnout, viďte pane Nezvale, pane Seiferte, pane Čapku, pane Kupko, paní Toyen. Uvolňují se mravy, tvoří se svobodně a lidé bohatnou. Ale byla to i doba, kdy se zrodily obrovské sociální rozdíly, které mladá republika neuměla řešit, nebyla to jen doba vzletných veršů a filmů, v nichž chudé krásky omdlévaly v náručích napomádovaných miliardářů převlečených za prosté úředníky. Byla to taky doba, v níž Wolkerův topič Antonín vykřikne "Soudruzi, dělníci elektrárenští, slepý jsem, - nevidím!" Ta země, v níž mladičký básník píše tyhle verše, se jmenuje Československo a řítí se jako povětroň vstříc své záhubě.
Doutnák budoucích problémů zprava i zleva je už tehdy zapálen a není vůle ho hasit, i když by to ještě šlo.
Mohli jsme je i sebe zachránit. Ty naše ne moc chtěné bratříčky, kteří tu v novém státě tápali; vždyť jejich chalupa se zčistajasna ocitla v pro ně cizí zemi a oni se tu, i kvůli nám, necítili jako doma. Raději jsme je nechali, ať si hrají s novými kamarády. Až pozdě jsme si všimli, že ti kamarádi jsou hodně zlí kluci, kteří naše odstrkované bratříčky naučili se prát a dali jim do rukou pušky a revolvery.
Mohli jsme je i sebe zachránit. Nakrmit hladové, dát práci chudým, nezklamat víru. V tom jsme selhali. My, ne nějací Oni. My sami. Už tehdy jsme zorali a pohnojili pole slibovačům lepších zítřků, kteří v šestačtyřicátém roce ulovili hlasy těch, kteří tuhle křivdu první republiky (a jejího konce) stále silně cítili a v dobré víře nechtěli, aby se opakovala.

Když se máme dobře, nechceme si kazit radost nepříjemnostmi. To platí obecně, lidská lehkomyslnost je mezinárodní. Dobře se ale nemají všichni. Nikdy. V žádném zřízení. Vždycky se někteří mají hůř. Když přišla celosvětová krize, která ukončila čas euforie a blahobytu, těch, kteří se měli hůř, byly najednou miliony. Krysařové otevřeli stavidla nenávisti a v lepkavé bažině snadných silových řešení uvízlo mnoho ztracených duší. Ideály šly, tváří v tvář hladu, do háje. Když se my sami máme špatně, málo se staráme o ty druhé. Co je nám do nich, když sami strádáme? V posledních svobodných volbách na dlouhých 55 let zvítězili… No ano. Bratříčkové. V zoufalé snaze jim zabránit podílet se na moci v zemi, kterou tehdy už otevřeně nenáviděli a toužili rozbít, spojily se takzvaně demokratické strany a vytvořily několik slabých vlád, které padaly jako hrušky na podzim. My sami jsme si vydláždili cestu do pekla.

Intermezzo: Protektorát

Nedokázali jsme uhájit svou existenci. Nedokázali jsme vyřešit naše vnitřní problémy a nedokázali jsme se obhájit před těmi, kteří stáli před otázkou, zda nás chránit, či obětovat. Tenhle stát, vybudovaný na tak vznešených ideálech, se dožil pouhých dvaceti let. Prohráli jsme ho a byla to z velké části naše vina. “To oni nás zradili,” opakuje se ještě dnes. Ti bájní Oni, kteří mohou za všechno. A my vlastně nemůžeme za nic. Omyl. My sami jsme prohráli. Ale prohra je prostě jen ta horší strana mince. Prohráli jsme už mnohokrát předtím. Každý přece někdy prohraje. Dějiny velkých národů jsou plné porážek. Ty naše jich ale bohužel mají mnohem víc než slavných vítězství. Snad proto jsme po dvaceti letech tak snadno vklouzli do ještě zažitých rolí. Ohnout hřbet a přežít, to jsme pořád dobře znali a hodilo se nám to celých těch šest let, kdy Československo neexistovalo. Z davu ohnutých zad se ale zvedli naši hrdinové. Vždycky jsme je měli. Hrdiny, kteří navzdory zlu jdou a bojují, i když vědí, že je to třeba bude stát život. Kdysi nám vybojovali osmadvacátý říjen devatenáct set osmnáct. A vybojovali nám i osmý květen roku čtyřicet pět. Těch šest roků nacistické zvůle bychom jako zástup jedinců přežili i bez nich. Hitler a jeho říše zla by byla poražena, i kdyby ani jediný Čechoslovák nepozvedl zbraň. Ale nebýt našich hrdinů, přestali bychom být národem.

Československo, dvacetiletka druhá

Republiku jsme obnovili. Bratříčky nechtěné jsme učinili odpovědnými za vytrpěné hrůzy a vyhnali je. Jiné jsme obětovali i s kusem země, po které zatoužil náš nový přítel, náš Osvoboditel. Jednoho řezníka s knírem jsme vyměnili za druhého a nějak jsme si nevšimli jeho mozolnatých rukou, třímajících sekeru, z níž odkapává čerstvá krev. Prožili jsme necelé tři roky v něčem, co rozhodně nebylo svobodou, ale ještě se v tom dalo docela svobodně dýchat. Ale kyslíku ubývalo. Ve dvacátém třetím roce svobodného Československa jsme víceméně dobrovolně vpochodovali do objetí, v jehož laskavé náruči jsou slova a ideály, na nichž náš stát vznikl, považovány za trestné činy. Zakrvácených otěží se chopil jistý švec, trpící syfilidou a s ní spojenými paranoickými stavy. Ideální předpoklad pro to, stát se tyranem. Jenže my jsme byli pořád v šoku z hrůz nedávno skončené války. Mysleli jsme si, že něco takového se už přece nemůže opakovat. Ale tihle Gottwaldovi karlínští kluci měli dobrou školu. “My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk,” hřímal budoucí dělnický prezident už v roce 1929. Kdybychom si na to vzpomněli včas, možná by druhá dvacetiletka vypadala jinak. Paranoidní švec na Pražském hradě však dobře věděl, že zakroutit krkem musí hlavně všem těm hrdinům, kteří postavili tyranii o jedno dějinné kolo nazpátek a bez váhání by pozvedli zbraň znovu. Mnoho těch nejlepších a nejstatečnějších z nás těch dvacet let nepřežilo. Mnoho těch nejlepších z nás větší část té doby prožilo v dolech, pracovních táborech, na samotkách věznic. A prakticky všichni, kteří měli nějaký, byť skromný, majetek, o něj přišli. Co je to za stát, v němž vlastnit a obdělávat své pole je zločinem a střílení bezbranných vězňů je adorováno? Jmenuje se Československo.

Hrdinové umírají, ale naštěstí se i rodí. Mezi ohnutými hřbety se jako periskopy ponorek pomalu, opatrně, vztyčovali noví (nebo spíš novodobí?) hrdinové. Nebyli tak stateční a nechtěli prolévat krev, hlavně ne svou vlastní. Ale zkusili pomoci i sousedům, aby se trochu narovnali a doufali, že si toho Osvoboditel snad nevšimne. A spustili lavinu. Na konci téhle dvacetiletky se ohnuté hřbety rovnaly jako divadelní sál při ovacích vestoje. Páteř za páteří se s úlevou zbavovala desítky let pěstovaného hrbu… a náruč osvoboditele se sevřela s laskavostí dílenského svěráku.

Československo, dvacetiletka třetí

Nejprve z nás vycedili trochu krve. Zabíjeli nás náhodně, na ulicích, když se jim nelíbily plakáty a kyblíky s barvou, kterými jsme bojovali proti jejich tankům. Brzy jsme pochopili, že dějiny se opakují, a učinili to, co vždycky. Znovu jsme ohnuli hřbet. Jan Palach, Josef Hlavatý, Jan Zajíc, Evžen Plocek. Tak se jmenovali první hrdinové té třetí dvacetiletky našeho Československa. Jejich životy zhasly v plamenech, ve víře, že svým činem vyburcují národ k odporu proti zlu. Jenže národ byl unavený. Vždyť už žil v nesvobodě třetí dekádu a právě zažil další z řady deziluzí. Dost na to, aby si šel každý raději po svém. Byli jsme odhodlaní přežít mezi mantinely, které nám byly laskavě vytyčeny, tak, jak jsme to udělali už tolikrát. Naši loutkoví vládcové už nás nezabíjeli, alespoň ne tak přímočaře. Pokud jsme se drželi ve vytyčené zóně a přistoupili na pravidla hry, mohli jsme žít bez problémů a ještě jezdit jednou za rok téměř zadarmo na tu samou podnikovou chatu. Jenomže na tomhle vydýchaném hřišti se jen těžko dalo nasát vzduch z plných plic, museli jste se smířit s tím, že páchne potem a výfukovými plyny. A běda vám, pokud jste přeskočili mantinely a rozhodli se hrát podle svých pravidel. Pokud jste zrovna nechtěli přestřihnout pohraniční dráty, kulka za to už nebyla. Ale v likvidaci lidských existencí, ponižování, zastrašování a štvaní lidí proti sobě, v tom byli Gottwaldovi a Stalinovi vnuci mistři. Vlastně my. Nikdy, ani tentokrát to nebyli žádní Oni. My sami jsme to byli, my, příslušníci jednoho národa, který se jmenoval Československo. My sami jsme tyranizovali své vlastní spoluobčany, sousedy, kolegy a neváhali brát jako rukojmí rodiny… Pořád ta samá zrůdnost, jen v jiném pojetí. Už to ale trvalo tak dlouho, že jsme si zvykli; ve skutečnosti mnohým z nás tenhle způsob života začal vyhovovat. Své činy jsme si omlouvali a zdůvodňovali s tvořivostí našemu po staletí těžce zkoušenému národu vlastní. Lžeme, neboť lež je oficiální doktrínou. Krademe, protože se sami cítíme okradeni. Přetváříme se, neboť nic není tím, čím se zdá být, a přetvářka se stala univerzálním povrchem všeho. Co je to za stát, ve kterém je větším zločinem nahlas říct, že chceme, aby se dodržovala lidská práva, než ukrást nákladní auto plné cihel? Je to zločinný stát a jmenuje se Československo.

I tahle doba ale naštěstí měla své hrdiny, kteří stále ctili ony dávné a skoro zapomenuté ideály. Ani tihle hrdinové už nebojovali zbraněmi, i když i oni umírali. Padlých v tomto boji bylo naštěstí nesrovnatelně méně než dříve. Bojovalo se slovem, písněmi, bojovalo se lidským příkladem. Bojovalo se i v zákulisí; boje, o nichž se možná nikdy nedozvíme pravdu. Bojovalo se v zástupu ohnutých zad, ale stejně jako tehdy před dvaceti lety stále více páteří našlo odvahu k narovnání. I bez hrdinů bychom se nejspíš promlčeli ke konci téhle smutné etapy. Ale díky hrdinům jsme stále zůstali národem. I díky nim jsme na konci třetí dvacetiletky našeho státu mohli poslat beznaděj, útlak, bezpráví, kariérismus a učebnice plné lží do propadliště dějin.

Epilog: Česko-Slovensko

Udělali jsme si nový stát: chce se věřit, že více či méně svobodný. Na ten už i já mám vzpomínky, o něž se lze opřít. Kolem roku devadesátého na dovolené v Beskydech jsem prosil rodiče, abychom popojeli těch pár kilometrů a já poprvé viděl Slovensko. “Nic tam není, jen cedule, jinak to vypadá stejně,” smáli se mi. Dostal jsem se tam nakonec až o několik let později. S platným cestovním pasem. Chtěli jsme navázat na to dobré, co Československo znamenalo. Na těch dvacet let první republiky. Načali jsme čtvrtou dvacetiletku, ale ukrojili z ní jen tři roky. Naše bratrství se zhroutilo v malicherných válkách o pomlčky v názvu, ve válkách rodícího se kapitalismu, v němž záhy ekonomika převážila nad ideály, o nichž jsme si mysleli, že jsme je vytáhli z prachu dějin a postavili na nich nové Československo. Omyl. Prohráli jsme tenhle společný stát znovu a opět jsme si za to mohli sami. Ne, nebylo to tak tragické jako v roce 1938. V troskách společného státu se měly dobrovolně zrodit dva nové. Ale radost? Tu si nepamatuji. Spíš hořkost.
Taky si pamatuji zprávy koncem dvaadevadesátého roku, kdy za hlasatelem jako přízrak visela milovaná silueta naší země, uprostřed přervaná jakýmsi příkopem. Taky si pamatuji poslední den Československa. Divil jsem se, že někdo vystřeluje do vzduchu ohňostroje. Můj dědeček, ten, který počátek svého života, v oněch “zlatých časech” první republiky, strávil pohozen v nalezinci, kterého v osmatřicátém vyhnali naši nechtění bratříčci z vlastního domu, kam už se pak nikdy nevrátil, stál u okna vedle mě a dlouho nemluvil. Pak řekl jen: “Kdyby se toho dožil Masaryk, tak mu pukne srdce…”
Tak umřelo Československo.

Postskriptum: Dědicové Československa

V těchto dnech si připomínáme sto let od oněch památných událostí devatenáctistého osmnáctého roku. Ne všichni ti, kteří budou v neděli stát s hlavou skloněnou před pomníky, vzývají ty dávné ideály, na nichž vznikla československá republika. Budou mezi nimi i takoví, kteří jimi pohrdají, nebo se je snaží zneužít pro vlastní potřebu. Narodit se v jiné době, klidně by stáli v úplně jiném zástupu. Budou číst projevy připravené týmy odborníků, kterým je jedno, zda prodávají prací prášek, jed na krysy, nebo budoucnost nás všech. Recept na lepší zítřky přitom máme celou dobu před sebou. Mezi vším tím strojeným veselím bychom si měli uvědomit, na co vlastně vzpomínáme. Ne dějiny, ne nějací Oni, ale my sami jsme tomu státu, který se jmenoval Československo, připravili život plný zrady, krve a bolesti. Nebyl to moc hezký život a je dobré si ho připomínat. A je životně důležité si uvědomit, co byl tenhle stát zač. Abychom my, jeho dědicové, Češi a Slováci, které dnes naštěstí už opět nedělí nic než cedule na hranicích, neopakovali chyby a zločiny, kterých jsme se dopustili ve jménu státu, který se jmenoval Československo. Abychom už nikdy nevěřili krysařům a slibovačům modrého z nebe. Abychom, až budeme 1. ledna 2093 oslavovat sto let od založení států, které se jmenují Česká republika a Slovenská republika, měli být na co hrdí. A abychom si řekli, že Československo netrpělo nadarmo.