Reklama
Pondělí 30. března 2020, svátek má Arnošt, venku je -2.3 °C
Pondělí 30. března 2020, svátek má Arnošt, venku je -2.3 °C
Zprávy z regionu
19.3.2020
Zuzana Doleželová
Od půlnoci platí povinnost nosit roušku na veřejnosti. Nasadit si ji tedy musíte pokaždé, když opouštíte domov. A protože je roušek všude nedostatek, lidé si je šijí doma. Přidali jsme se i my. Mnozí je také šijí ve velkém a darují je tam, kde je to třeba. A to v téhle nelehké době hřeje u srdce...
Rouška, šála, šátek. Zkrátka cokoliv, čím si zakryjete ústa a nos. I když se jimi nelze nákaze novým typem koronaviru zcela ubránit, tím, že je nosíme všichni, se riziko přenosu minimalizuje. A o to by nám všem mělo jít.
Zpočátku mnozí pohlíželi na člověka s rouškou na obličeji jako na velmi exotického jedince (mnohdy byl takový člověk terčem nejrůznějších vtipů), s tím, jak nakažených přibývalo, začalo se zmenšovat i procento těch, kteří se rouškám vysmívali. Ti je teď také nosí - když ne z vlastního přesvědčení, tak z donucení vlády. A je to dobře.
Stoprocentní bavlna, správný střih, nůžky, gumičky, tkaničky, nit, jehla nebo stroj. A žehlička. Stačí fakt málo. Vzhledem k akutnímu nedostatku roušek se doslova přes noc staly z manažerek, studentek, hereček, zahradnic, kosmetiček i učitelek švadleny. A abychom nekřivdili opačnému pohlaví - do šití roušek se zapojili i muži. V době, kdy nemůžeme chodit ven, do kina, divadla, cvičit nebo na pivo, se z rouškové mánie stal ten nejlepší koníček. Koníček, který pomáhá...
K nápadu ušít si vlastní roušku mě přivedl přítel, který si z práce donesl bavlněnou látku speciálně za tímto účelem. Začal si šít roušku pro sebe a vzhledem k tomu, že nemáme doma šicí stroj, tak tím strávil poměrně dost času, ale výsledek stál za to. Druhý den jsem doma prohledala nepotřebné látky a našla stoprocentní bavlnu, která by se na roušku hodila. Začala jsem přemýšlet nad tvarem roušky, vystřihla rozměr, nachystala si sklady, ale bohužel jsem neměla tolik času, abych jej věnovala důkladnému šití. Odpoledne jsme vezli nákup babičce do vzdálenější vesnice a při té příležitosti jsem ji poprosila, aby mi roušku přešila na šicím stroji. Zároveň jsem jí tam nechala také dostatek látky, aby měla roušku i pro sebe. :)
Roušky jsme si s manželkou vyrobili podle videonávodu módního salonu Odivi. Sympatická návrhářka Iva Burketová v něm ukazuje, jak takovou věc můžete udělat třeba ze starého trička. Protože mám svoje stará trička rád a odmítám je vyhodit, i když už se nedají nosit, máme jich doma docela slušnou zásobu. Zamáčkl jsem tedy slzu a povolil přetavení zvonů v děla, když je tedy ta mimořádná situace. Postupně jsme rozstříhali i stará povlečení. Pravda, sličná slečna Burketová vytvořila poněkud designově hodnotnější kousky, ale i ty naše výtvory, upižlané kancelářskými nůžkami, plní svou funkci lépe než ty roušky, které národu (ne)dodal pan premiér. Vzhledem k tomu, že dbáme důsledně zákazu vycházení a nikam nechodíme, máme tak doma zásobu i na několik měsíců.
Vzhledem k tomu, že v posledních dnech od rána do noci pracujeme, abychom vám přinášeli nejčerstvější zprávy a zajímavé články, na šití roušky vůbec nebyl čas. Ale mám šikovného manžela, který si ještě v době, kdy byl člověk v roušce spíš pro smích, našel na internetu střih a rozhodl se zkrátit si večer užitečnou činností. Doma objevil starý vak ze stoprocentní bavlny, a protože je náš šicí stroj u rodičů, k nimž momentálně nemůžeme, vzal jehlu a nit a roušku ušil. Fakt nepoznáte, že to není na stroji - jeden steh jako druhý! A další den ušil ještě jednu. A to už je kousek, který by se dal vystavovat. Kdybychom měli stroj, vím jistě, jak by vypadaly naše večery. :) Teď už jsme vybaveni, a tak vyměnil jehlu za kytaru. Dobře se mi při tom píše... ;)
Pokud je na těchto těžkých časech, které v novodobých dějinách nemají obdoby (alespoň v našich jinak klidných končinách), něco pozitivního, pak je to jistě to, že se lidé dokážou semknout a najdou v sobě ochotu a touhu pomáhat jiným. Pomáhat tam, kde je to potřeba. A nedělají to z nějakého prospěchu či s vidinou zisku, šijí ve dne, v noci a zadarmo. A to je něco nesmírně krásného.
Ještě pár dní před tím, než se ukázalo, že se roušky na nějakou dobu stanou povinnou součástí našich šatníků, začali se po internetu svolávat ti, kteří chtěli pomoci nemocnicím, starším lidem, pracovníkům sociálních služeb. Zkrátka těm, co se denně ocitají tváří v tvář zákeřnému nepříteli - koronaviru. Mezi prvními, kdo s nápadem ve městě přišel, byla divadla. A tak se doslova z hodiny na hodinu z garderobiérek a herců, kteří přišli o práci, staly švadlenky. K nim se připojovaly desítky a desítky lidí z řad veřejnosti. Kdo má čas, stroj a materiál, pomáhá. A tak to má být.
Jestli ještě nejste součástí tohoto rouškového maratonu a chtěli byste trávit čas místo sledování estrády v podobě tiskových konferencí, hypotetických scénářů "bude náš stát připraven na to, až budou nemocnice plné těžce nemocných pacientů" či nekonečných seriálů, přidejte se k nim. Každá pomoc se vítá. Místo nasávání paniky můžete šířit dobro. A naději pro ty, kteří ji v těchto časech potřebují. A já pevně doufám, že si tenhle obrovský kus lidskosti v sobě ponecháme i v časech, kdy se zase budeme moci beze strachu nadechnout...
